Odjakživa pracuju rukama, většinu času trávím v pracovním oděvu a papírování jako daňová evidence je pro mne strašák. Nesnáším totiž byrokraty. Život mají nalinkovaný do poslední kolonky. Selský rozum je pro něco nepochopitelného. Připravoval jsem se proto na další válku s úředníky.
Papírování přímo nesnáším
Od přírody jsem bordelář. Papírování nesnáším. Můj systém je jedna velká hromada. Všechny doklady na ni shrabu a je to. Pak se tím zase prohrabu a mám, co potřebuju. Jenže vyprávějte tohle daňovým úředníkům… Je mi jasné, jak píší třeba zde, že daňová evidence znamená hlavně povinnosti.
Znát autora zákonů, zabiju ho…
Příjmy a výdaje, majetek a závazky. Chci nějaký návod, jak vlastně má taková daňová evidence vypadat. Hledám proto radu. Něco o daňové evidenci najdete třeba v tomto článku. Jinde se ale dozvím, že žádný paragraf zákona o daních z příjmu neurčuje, jakou má mít přesně podobu! Nadskakuju metr vysoko vzteky. Kdo tohle vymyslel? Zabiju ho.
Naštěstí si umíme pořádně zanadávat
„To snad není možný. Oni po nás podnikatelích něco chtějí a ani nevědí, co chtějí a jak to má vypadat,“ běsním. Vyprávím to večer kamarádovi u piva. „He, he, tahle tvoje věta by se dala tesat do zlata,“ směje se. „Přesně takový je totiž postoj našich politiků a státu k podnikatelům. A je v podstatě jedno, jestli jsi malý živnostník, nebo velká firma,“ říká. „V těch svých dutých hlavách vymyslí tuny nařízení, ale sami netuší, jak je vlastně splnit,“ notujeme si na adresu naší politické reprezentace.
Přiznání je pro mne adrenalinový sport
Není nad to si pořádně zanadávat. Průšvih je, že tohle je realita. Nikdo vám nedá recept na to, jak to dělat, ale jakmile to nějak uděláte, dostanete pokutu zato, že je to špatně. Absurdní, co? Ale bohužel pravdivé. Berňáky jsou takových případů plné. Pochopení veškeré žádné. Vrchol horrorového příběhu je ovšem daňové přiznání. Vyplňovat papíry je adrenalinový sport.
Absurdita s chybějící tečkou
K smrti nerad cokoli vyplňuju. Je to jako z toho vtipu o byrokratech. Úředník mi vrátí zpátky vyplněný formulář. Mně se protočí panenky. Mám chuť zmizet pod stůl. „Tady jste zapomněl udělat tečku,“ praví mrazivým hlasem. Já jdu málem do kolen. Taková pitomost! „To jí tam nemůžete udělat za mne? Máte přece v ruce tužku,“ snažím se zachovat klid. „Ne. To nejde. Musí to být zapsáno stejným rukopisem,“ odpoví ledově.
Musím si dávat pozor na pusu
Vy se smějete, ale ono to zase tak k smíchu není. Podobné věci už se mi na úřadě přihodily. Zatímco normální člověk by vzal prostě do ruky tužku a tu tečku tam doplnil, úředník ne. A zvlášť ten daňový. Takže pozor na ně. Zvlášť teď, když si schválili, že člověk, který je bude urážet, může dostat pokutu. „Musíš si dávat pozor na pusu,“ říkám si. Jsem totiž člověk, co nejde daleko pro sprosté slovo, když ho něco vytočí.
U úředníků určitě slavit nebudu
Mám ale kliku třeba v tom, že daňové přiznání už se odevzdává elektronicky přes datovou schránku. Jásám. Pravděpodobnost styku s úředníky tudíž klesá, což se mi obrovsky hodí. Se svojí dobře proříznutou pusou bych totiž asi moc úspěchů neslavil. Možná bych skončil neslavně u doktora. Ptáte se, jak se člověk z berňáku dostane rovnou k doktorovi? Jednoduše.
Říkat pravdu raději nebudu
Muž přijde k doktorovi. Lékař si ho prohlédne. „Co vás bolí? „Nohy.“ „Proč na nich máte tolik modřin? Hrajete snad fotbal?“ „Ne. Jsem účetní. Byl jsem včera s naším ředitelem na daňovém úřadě a on mi radil, jak mám odpovídat“. To je pochopitelně vtip. Ale taky bych si mohl vzít s sebou daňového poradce, který by mi napovídal. I za cenu okopaných nohou. Nejspíš by to bylo lepší, než říkat úředníkům pravdu a riskovat průšvih…
